Vládce všeho

Kapitola III

NA TÉTo STRANĚ hor byla stezka v lepším stavu, a přestože byla stále dost strmá, mohli teď postupovat rychleji. V době, kdy slunce bylo asi v polovině své poutě po odpoledním nebi, dosáhli lesa na úpatí. Před nimi se tyčily vysoké, prastaré stromy. Ruiz nasadil ostrou chůzi, ale až na občasné Flomelovo bručeni si nikdo z jeho společníků nestěžoval. Jak kráčelí stezkou dolů do údolí, pomalu se stmívalo. Brzy se slunce skrylo do těžkých černých mraků; jeho světlo tlumily i větve stromů nad jejich hlavami. Faraoňané se semknuli těsněji k sobě, nezvyklá zeleň kolem je zjevně znervózňovala. Jediná obyvatelná náhomi planina na jejich planetě byla tak suchá a vyprahlá, že jen ti nejbohatší si mohli dovolit udržovat zahradu. "Jací lidé mohou žít na tak podívném místě?" otázala se Nisa přidušeným hlasem.
"Já nevím. Nejspíš všelijací, jako všude jinde," odpověděl Ruiz poněkud podrážděně. Přenášelo se na něj něco z neklidu ostatnich. Les byl dost hustý, aby nabízel hojně příležitostí k nečekanému přepadení.
Nisa pochopila jeho podrážděnost jako výtku a stáhia se, což ho zarmoutilo.
Navzdory Ruizovým obavám na ně z podrostu nic nevyskočilo. Nerozletěla se proti nim žádná střela, nespadla na ně žádná síť a pod jejich nohama nesklapla žádná past. Ale když se slWlce nachýlilo k obzoru, začali všichni zpomalovat únavou - s výjimkou Molnecha, který se zdál stejně svěží jako na začátku pochodu. Jeho křehce vyhlížející tělo zřejmě disponovalo nečekanou houževnatostí.
Cesta vedla zářezem ve vápencovém výhozu. Tu a tam se ve skalní stěně vytvořila jeskyně a Ruiz si vybral jednu, která se zdála být poměrně prostorná. Její strop skýtal uspokojiv úkryt před blížícím se deštěm, ale byla příliš plytká na to, ab přilákala pozornost větších dravců. Skvrny od sazí na šedé!
stropě ukazovaly, kde v minulosti tábořili poutníci, v SOUČi\! nosti však byla zcela opuštěná. Ruiz dal pokyn k zastaven Veškeré naděje upíral k silnici, kterou zahlédli z průsmyk! K té mohli dojít i ráno a plahočit se lesem ve tmě by jim ušel řilo jen málo času - každopádně ne tolik, aby kvůli tomu rÍ!
koval, že si někdo vymkne kotník nebo že narazí na nějakéh nočního lovce.
Flomel si zachmuřeně prohlédl jejich útočiště. "Tady már strávit noc? V té vlhké díře?" "Buď rád, že jsi nezůstal v průsmyku," zavrčel Rui:z. "Až pořád ještě nějaký úkryt potřebuješ." Za posledních několi dní jeho odpor ke kouzelníkovi ještě vzrostl. Nebylo to je proto, že právě Plomel měl na svědomí Nisinu popravu pl hře s fénixem, nebo že by ji na Coreanin pokyn s radosti zab znovu. Dolmaero a Molnech se provinili stejně a žádný z F! raoňanů ve skutečnosti neviděl nic brutálního na podobnýc akcích, dokonce ani Nisa, která ve snaze vyhnout se opakováJ Flomela probodla nůžkami. Ne, Flomel byl nevinný produl primitivní kultury ve stejné míře, v jaké byl Ruiz Aw ve svéJ jednání ovlivňován tou svou, hypercivilizovanou. Jenomže Plomel uvažovalo ostatních lidských bytostec pouze z perspektivy jejich prospěšnosti pro Flomela. Ruizs zamračil. V mysli se mu vynořílo nepříjemné pomyšlení. B] Flomel o tolik jiný, než on sám? Ano, samozřejmě, odpovědi si okamžitě. Jinak bych toho zatraceného hada i ostatní proS! pozabíjel.
Otřásl se: podobné myšlenky ho zaváděly někam, kamm chtěl.
Řekl ostatním, aby v ústí jeskyně postavili stany, a mezitíl šel s Nisou nasbírat dřívÍ. Byl si více méně jistý, že je Carea nedostihne dříve, než příštího dne večer, takže si přepych om mohli docela dobře dovolit.
Od chvíle, kdy poslední poutníci přespali v jeskyni, zjeVll uplynulo několik ročnich období; na dohled od jejího ústí byla spousta vhodného dřeva. Ruiz s Nisou však zašli hlouběji do lesa, kde si mohli popovídat o samotě.
Když se Nisa sklonila těsně k Ruizovi, aby ulomila větev ze suchého kmene stromu, ucítil vůni jejích vlasů. Usmál se a zhluboka se nadechl. Nisa se otočila a pohlédla na něj skrz temný závoj vlasů. "Rozčilila jsem tě?" otázala se. Její hlas zněl skoro sžíravě.
"Ne, samozřejmě, že ne," odpověděl. "A já tebe?" Usmála se vážnosti, s jakou se zeptal, a její obličej se rozzářil. "Ne, vůbec ne. Ale od chvíle, kdy ses zmocnil člunu, jsi jiný než dříve." "Asi ano." Ruiz zaklínil kus suchého dřeva mezi dva balvany a dupnutím nohou jej rozdělil na dvě části. "To proto, že teď dělám svoji práci, kdežto předtím jsem jen čekal na příležitost k akci. Ačkoliv... čekat s tebou bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil." Její úsměv získal na vřelosti a v očích se jí zaleskly potlačovaně slzy. "Jsem tak šťastná, že to říkáš, Ruizi Awe. I když bych se za tohle přiznání možná měla stydět. Ne... určitě ne. Jsem sice princezna, ale muž jako ty musí být ve své zemi více než princ. " Pohladil ji po ruce. "Narodil jsem se jako otrok." Vytřeštila na něj oči. "Pak musí být šlechta ve tvé zemi skutečně mocná." Ruiz se zasmál. "Znám některé, kteří jsou velice mocní.
V pangalaktických světech se může stát králem nebo královnou člověk jakéhokoliv stavu - í otrok - pokud po tom touží a pokud dokáže předstihnout, přemoci a přelstít všechny, kdo jsou I nad nim. A taky ostatní zájemce o moc. Těch bývá mnoho, velice mnoho." I "Takže se tvoje země od té mé zase tolik neliší." Trochu posmutněla, jako by se právě rozloučila s nadějí, že je zbytek I vesmíru šťastnější a spravedlivější místo než Farao. Narovnala se, náruč měla plnou nasbíraného dřeva. "Říkal jsi, že teď děláš ~ svou práci. Co je to za zaměstnání?" I Ruiz pokrčil rameny. "Nic zvláštního. V podstatě se snažím zůstat naživu. Doufám, že se mi to ještě chvíli bude dařit a doI stanu nás všechny pryč ze Strašpytlu."
Zamyšleně se na něj podívala a hlavu přitom půvabně klonila na stranu. "Moje důvěra v tebe roste každým dne] Budeme dnes v nocí spát spolu?" "Pokud to chceš." Ruiz pocítil rostoucí vzrušení.
"Ano, chci to," odpověděla a laškovně o něj zavadila obl1 bokem.

POZDĚJI SEDĚLO VŠECH pět uprchlíků u ohně, který bar strop jeskyně do oranžova, a mlčky jedli. Když se Ruiz podí1 na Dolmaerův zachmuřený obličej, uviděl, že cechmistr by zase rád na něco zeptal.
"Nu?" pobídl ho.
"Neurazíš se?" otázal se ho Dolmaero opatrně.
"Ne, klidně se ptej." Ruize někdy mrzelo, že budil stra v každém, s kým se setkal. Faktem ovšem bylo, že Dolma byl svědkem několika příšerných ukázek Ruizovy násilné~ vahy, a proto se mohl jen těžko divit, že se před ním má.
pozoru.
Dolmaero si povzdecW a sklopil očí. "Pak se tedy budu ni set spolehnout na tvou shovívavost." Na okamžik se odmlČ oči upřené do ohně. "Chci tě požádat, abys mi řekl praJ o sobě a o Farau. Kdo jsi doopravdy? A co jsme my? Jal .1 vztah mezi tebou a námi?" Na takto přímý dotaz Ruiz připravený nebyl. Jeho pn impul?:em založeným na celoživotních návycích bylo ně1 vymyslet a cechmistra uklidnit - říkal si, že stále ještě ID chránit své inkognito, jinak by riskoval spuštěni sítě s Nackerův zásah a zátěž, kterou na ni vyvinul jeho útěk z reanina zajateckého tábora, síť trochu oslabily... Pokud bYl ale Corean opět dopadla a učinila bezmocným, síť by se ur' spustila a on by zemřel. Pokud ho zajmou genšové, síť ho za rovněž, Jestliže ho přemůže někdo z dalších nepřátel Ligy, se postará o to, aby nemohl promluvit.
Pomyslel si, že v porovnání s ostatními hrozbami se neb pečí tím, že řekne Faraoňanům pravdu, příliš nezvětší. Ko konců, nebylo pravděpodobné, že by se někdo z nich měl vrátit zpět na Farao, aniž by se předtím podrobil vymazání paměti.
Ze všeho toho podezirání jej přepadla únava. Jeho ostražitost polevila. "Opravdu to chceš vědět?" Dolmaero zachmuřeně přikývl. Molnech měl ve tváři obvyklý výraz přátelské zvědavosti. Flomel ohrnul spodní ret a předstíral, že ho to nezajímá.
"Prosím, pověz nám to, Ruizi Awe," zaprosila Nisa.
Vyhověl ji.

TROCHU ZDRÁHAVĚ JIM vysvětlil, že je nezávislý donucovač, člověk, jehož práce spočívá v působení bolesti, podporováni strachu a terorizování. Nezdálo se, že by to někoho překvapilo, dokonce ani Nisu ne. Ruize trochu zarazila lhostejnost, s niž přijala ošklivou pravdu. Nezapomínej, že pochází z cizí kultury, řekl si v duchu. Na tom, jak lidsky vypadá, nezáleží. To pomyšlení ale nezapůsobilo tak silně, jak by se dalo čekat. Možná, že mu doopravdy nezáleželo na tom, co byla, jen když byla Nisa.
Vysvětlil jim, že ho najali, aby vypátral pytláky, kteří kradou cenné faraoské otroky. Navzdory náhlé nechuti k utajování se ani slovem nezminil o Umělecké lize a svoje zaměstnavatele popsal jen velice mlhavě. Liga byla na Strašpytlu nepopulární - byla to jedna z nejsilnějšich nadplanetámich společnosti a zasahovala neúprosně a se smrtící účinností. Ruiz nemohl riskovat, že se někdo z Faraoňanů o Lize náhodou zmíní před mistnimi. Přesto začalo být skutečné postavení Faraa postupně zřejmé.
Tato informace už pro jeho posluchače tak lehce stravitelná nebyla.
"Prosim, vysvětli nám to podrobněji," požádal ho Dolmaero. "Farao někomu patří? Jako javloňová plantáž?" "Tak nějak," řekl Ruiz. "Ale co od nás pangalakťané chtějí? Zlato? Hadí olej?" "Nějaký olej se exportuje," přisvědčil Ruiz. "Ale hlavním vývozním artiklem Faraa jsou kouzelnici. Proto Corean unesla z Bidderumu váš soubor. Jednoho dne by vás prodala nějakému sběrateli divadelních kuriozit za spoustu pangalaktických k1 ditů." Dolmaero se zatvářil pobaveně. "Takže jsme dobytek? Nel tancující píseční medvědi?" "To ne. Otrokářství je v pangalaktickém světě regulovál mnoha humánními zákony. Pokud byste se dostali do rukl legální pangalaktické organizace, je velice nepravděpodobr že by s vámi zacházeli špatně. Ale Corean... mohla by v třeba prodat zrůdě z některého z barbarských světů - kdo ví Molnech se zatvářil zmateně, ale nahlas neřekl nic.
Nisa se odvrátila a řekla tiše. "Vždycky jsem si myslel že Farao patří mému otci." Mezi jejich reakcemi byla ta Flomelova nejpodivnější. Pře tože se dál snažil vypadat nezaujatě, ve tváři se mu obje1 výraz vzdorovité pýchy. Ruizovi se zdálo, že na něj teď hle s jinou, mnohem pokornější nenávistí než dříve. Z toho pohl du mu přeběhl mráz po zádech.
"Jak dlouho už jsme takto vlastněni?" otázal se Dolmaer "Mnoho generací. Od chvíle, kdy vaši předkové rozvim kouzelnictví ve vysoké umění." Nisa žalostně zakňourala. Ruiz se něžně dotkl jejího ramen "Co je?" "Nic. To jen... vzpomínám si - není to tak dávno... i kd: teď mám pocít, že od té doby uplynuly celé věky... stála jse na verandě domu svého otce nad městem a připíjela naší předkům. Těm, kteří putovali po Farau a předváděli tehdy ješ primitivní kouzelnické triky. Jejichž chytrost a šikovnost r zajistila tak pohodlný život. A teď vidím, že ze mne udělc otrokyni..." "Ne," namítl Ruiz. "Tak zlé to přece není. Od chvíle, k( jste se stali zákaznickou planetou, jste nezažili žádnou vět válku. Před třemi sty lety byl u vás mor, který by vyhubili čtvrtiny celé populace, ale vaši majitelé ho zastavili dříve, ni se stačil rozšířit." Ukryla si tvář v dlanich. "Lovečtí dirgové mého otce jS( šťastní - už si nepamatují, jaké to bylo běhat svobodně I pláních. Dvakrát denně dostávají maso a lovčí dohlížejí, aj měli dost pohybu. Takže se nejspíš mají dobře."
Ruiz nevěděl, co by jí na to řekl. Objal jí kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Chvílí vzdorovala, pak mu položíla Wavu na prsa.
Znovu se ozval Dolmaero, í když to tentokrát vypadalo, že mluví spíš sám k sobě než k Ruizovi. "Musím najít způsob, jak se jednoho dne vrátit k souboru. Musím se pokusit je vysvobodit - víte, jsem za ně zodpovědný. Většině z nich nešlo o slávu a pocty. Dělali to, aby užívilí svoje rodiny. Pověz mi, Ruizi. Teď, když jsou kouzelnicí pryč, co udělá Corean s ostatnimi?" Ruiz zavrtěl hlavou. "Nevím, cechmístře." Nevěděl, jak by Dolmaerovi pomoWo, kdyby mu řekl smutnou pravdu. Jestlíže Corean dospěje k názoru, že uprchlé kouzelníky nezíská zpět, pravděpodobně podrobí zbylé členy souborueuthanasíí. K čemu by jí byl kouzelnícký soubor bez kouzelníků? Čas plynul a oheň pomalu pohasínal, až z něj zůstaly jen žhnoucí uhliky roztroušené v popelu. Noční vzduch byl mrazívý a vlhký a Ruiz si začal zřetelněji uvědomovat teplý dotek Nisina těla. Přál si, aby dokázal zmrazít čas, takže by tento okamžik trval navěky, aby běh jeho žívota skončil tady a teď, než dospěje k bolestnému konci, jenž ho patrně za několik málo dní čeká. Celý den se snaží! zapudít ze své myslí skutečnost, že pěšky Corean neutečou a na sí!nící těžko potkají někoho, kdo zastaví tlupě otrhaných vagabundů.
Vždycky měl nadání potlačovat myšlenky, o něž nestál, talent, který mu pří jeho nebezpečných podnicích dobře sloužil.
Nyni se mu to nedařilo. Podíval se na Nisínu čemovlasou hlavu, Možná se mu stala až příliš drahou, ale pokud to tak bylo, nepřál si to změnit. Dolmaero se pohnu!. "Ještě jednu otázku, když dovolíš pak musim jít spát, jinak zítra nebudu schopen jít." Ruiz přikývl.
"Pověz mi... co pro tebe znamenáme, že nám tak pomáháš?
Všiml jsem si, že chováš něžné city k vznešené... máš to vepsáno v obličeji. Ale co my ostatní? Odpusť, že to říkám, ale nepřipadáš mi jako někdo, kdo riskuje z čiré lásky k bližnímu." Ruiz si Dolmaera oblibí! a nemohl nemít rád ani Molnecha s jeho veselou a energickou povahou. Ale cechmistr měl v r statě pravdu. Proč se obtěžoval zachraňovat ostatní?
Pokusil se o rozumné vysvětlení. "Čekám, že vy zase pOI žete mně." Dolmaero rozhodil ruce. "Ale co můžeme dělat? Nej! vycvičení v umění zabíjet a o tomhle světě nevíme vůbec n Ruiz se nad tím zamyslel. "Tak za prvé: musíme ustanl hlídky, aby jeden z nás stále bděl. Nevím, jaké dravé šelmy v lese nebo jací lídé. Rozhodně si nemůžeme dovolit necha překvapit. Takže... Molnechu, mohl by sis vzít první hlídk "Samozřejmě," odpověděl šlacho vitý mág vesele.
Ruíz vzWédl. Zjistil si, že hrozivá mračna se rozptýlila a n větvemi prosvítala modrá obloha. "Vidíš tamhletu jasl hvězdu?" ukázal otvorem v zeleném baldachýnu. "Až b nad tím stromem s bílou kůrou, vzbuď mě. Já pak vzbUl Dolmaera a on zase Nisu." "A co já?" zeptal se Flomel. Ruiz jemně odstrčil Nisu a vstal. Vytáhl vodítko, které s bou vzal z havarovaného člunu. "Pojď se mnou, mistře I mele. Doprovodím tě do tvého stanu." Flomel jej váhavě následoval ke stanu, který stál nej( od ohně. "Musíš mě uvazovat jako nevycvičeného hipoid Ruiz aktivoval mechanismus vodítka a díval se, jak sej vývrtkovítý konec sám ukotvuje do blízkého balvanu. "Mlli dokud tvůj výcvik trochu nepokročí." "Vím, že jse1TI se k tobě choval přezíravě a hrubě, ale n jsem tí neublížil. Proč mi nevěříš?" Flomel ho obdařil po veným úsměvem, výrazem, který byl i v okolním šeru zřel. dvojaký.
Ruíz upevnil obojek kolem Flomelova krku a zacvakl mek. "Říkejme tomu třeba ínstinkt." "Tuto noc jsem se hodně naučil, Ruízi Awe. Jak si m zasloužit tvou důvěru?" Úsměv ani na okamžik necpou Flomelova tenká ústa.
Ruiz se zasmál. "V tuto chvíli mě nic vhodného nenapadlo."
Možná na něco přijdeš sám." Zatahal za vodítko a přesvě, se, že drží pevně. "Dobrou noc."

MOLNECH ZAUJAL stanoviště u vchodu do jeskyně a nyní stál bez hnuti opřený o šedivou skálu, V temnotě ho skoro nebylo vidět a Ruiz to v duchu ocenil. Molnech byl inteligentni a rychle se učil - možná, že přece jen bude užitečný, Dolmaero už šel spát, takže u vyhaslého ohně zůstala pouze Nisa, Zimomřivě se krčila, rukan1a si objimala kolena přitisknutá na prsa, Ruiz se k ní sklonil a pomohl jí vstát. "Měli bychom si odpočinout," řekl. ( Podivala se na něj s neproniknutelným výrazem v obličeji, jako by se mu chystala sdělit, že už si nepřeje sdílet s ním jeden stan, Těžko by jí to mohl vyčítat vzhledem k nepříjemným skutečnostem, které jí právě odhalilo jejím světě a životě. Ale pak ho vzala za ruku a nechala se odvést do jeho stanu. LEŽELI VE TMĚ těsně vedle sebe, jejich těla se dotýkala od hlav až po prsty u nohou. I když v tom objetí nebyla žádná vášeň, Nisa se k Ruizovi tiskla pevně. Bylo zřejmé, že z jeho blizkosti čerpá pocit bezpečí. K Ruizovu překvapení to působilo vzájemně. Zjistil, že se mu líbí ji svírat, cítit, jak bije její srdce. Její voňavý, teplý dech, lechtání jejích hedvábných vlasů: to všechno byly slasti více než přiměřené tomuto okamžiku.
Po chvili nabyl její dech pravidelnosti a ona usnula - Ruiz se však spánku bránil. Kdy se mu zase podaří těšit se z něčeho takového? pomyslel si. Možná už vůbec nikdy.
V jediném krásném, dlouhé~ okamžiku uplynuly dvě hodiny.

KDYŽ MU MOLNECH přišel oznámit, že je čas, aby ho vystřídal na hlídce, pocítil Ruiz prudkou lítost. Vymaníl se z Nisina náruči tak ohleduplně, jak jen to šlo, a přitom doufal, že ji neprobudí. Nisa se pohnula, tiše zakňourala a znovu upadla do spánku, Venku pod stromy ležela přízemní mlha, která mu dosahovala asi ke kolenům. Les byl až nepřirozeně tichý, okolní klid rušilo jen chrápání ozývající se z Dolmaerova stanu.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Ruiz šeptem Molne Molnech přikývl a ve tmě se zaleskla běl jeho zubů. ,~ o tom říct jenom tolik: nic se nestalo. Je to dobře?" Ruiz mu úšklebek oplatil. "To ukáže čas, mágu." Molnech se uchechtl. "Velice uklidňující, Ruizi Awe.
táhl svou kostnatou ruku a dotkl se Ruizova ramene. "V! spoléháme na tvé schopnosti. I Flomel, přestože jeho oq nechtěný a bolí ho." Znovu se uchechtl a pak najednou z~ "Naše životy jsou ve tvých rukou, ale s přihlédnutím k okolnostem mám za to, že to s námi mohlo dopadnout hůř." I Ruiz byl dojat. "Doufám, že máš pravdu, mistře Molq Všichni uděláme, co je v našich silách. Kdo ví, třeba tQ dost." I Molnech ho ještě jednou poklepal po ramení, pak sej a odešel do Dolmaerova stanu. Chrápání ustalo, aby se po] li ozvalo znovu. I Ruiz se pohodlně usadil na hromadě kamení kousek ~ jeskyně. Připravil se na dlouhou noc. Spát se mu nechtělo d maero, nejstarší a nejtěžší z nich, bude zítra potřebovat vše síly.
A když už nemá pro Nisu žádný jiný dárek, může ji d alespoň několik hodin spánku navíc. Snažil se uvěřit,! není její poslední noc.

KDYŽ RUlZ VYLEZL ze stanu, Nisa se probudila. Po~ se rychle zase usnout, ale hned se jí to nepodařilo. Hlavi jí honily zneklidňující myšlenky, jako by jen čekaly na p~ tost, až s nimi zůstane sama. .
Myslela na Jásem, Coreanina hermafroditního otroka,j neopatrný pokus Nisu znásilnit poskytl Ruizovi přílei zmocnit se vzdušného člunu. Tam, kde do ní pronikl, I cítila bolest, ale ta pomalu slábla. Vybavila si hrůzně způsob, jakým Ruiz vytáhl násilníka z jejího stanu a uJ ho, a vzpomínka jí poskytla pocit pomstychtivého uspok~ Zemřel s tak dvojsmyslným výrazem překvapení ve tvář se skoro zdálo, že ve své vlastní smrti mimovolně nac jakousi zvrhlou rozkoš. I
Ruiz Aw. Takový zvláštni muž, skutečná hádanka. Například jak dnes v noci bez říkání věděl, že touží jen po jeho uklidňující přítomnosti, po objetí jeho paží a ničem jiném.
Ne že by se ji jeho milování nelíbilo, pomyslela si. Vlastně ještě nespala s tak zkušeným a pozorným milencem. Byl divoký i něžný zároveň a zdálo se, že ví lépe než ona, jaké doteky dělaji jejimu tělu dobře. Dokonale vycítil rytmus jeji vášně.
V posteli byla jeho jindy tak tvrdá ústa náhle hebká, jeho nádherné ruce, ruce zabijáka, ji jemně hladily když stála o jemnost, a pevně ji svíraly, když chtěla cítit silu.
Jeho žár by ji skoro vyděsil, kdyby jí zároveň nepřinášel takovou rozkoš. V jeho milování cítila stejnou intenzitu, jakou viděla v jeho obličeji, když zabijel své nepřátele - obojí ji děsilo a fascinovalo zároveň.
Pak její vzpominky zabloudily do oblastí, které jí byly nepříjemné, a proto se přinutila myslet na nadcházející den. Co nového uvidi, jaké podivuhodné věci, které na Farau neznali?
Mimovolně se zachvěla nedočkavostí. Jaký nový zázrak zase Ruiz vykoná, aby je ochránil před Corean? Nisa zjistila, že k jeho schopnostem začiná pociťovat takřka fatalistickou důvěru. Odmitala věřit, že by nad ním Corean mohla zvítězit, i přes všechny výhody, které otrokářka na své straně měla: vzdušné čluny, strašné zbraně, zrůdné přisluhovače.
Ne, pomyslela si, zatímco opět začala podléhat ospalosti, Ruiz to dokáže. Pak se jeji mysl vyprázdnila a mladá žena usnula.
A začala snít.

SEN ZAČAL DOBŘE. Zase byla Nisa, oblíbená dcera krále.
Zase měla svá potěšení: osobni sluhy, nádherné pokoje v palácí, své knihy a hry - a zbožňovali ji všichni, kdo ji znali. Odpočívala v budoáru s výhledem na otcovy stinné zahrady a na sobě měla svoje oblíbené šaty s vysokým pasem a velkými motýlovitými rukávy, utkané z bilého pekelného hedvábí a pošité malými lesklými šupinkami.
Bylo to, jako by se události posledních týdnů nebyly staly.
Její uvěznění, její bolestivá role ve hře s féníxem a její v posledním jednání, vzkříšení, zajetí cizinci a podivný ~ k zabijákovi Ruizovi - to všechno byl jen sen, který ry bledl.
Obořila se na tenký hlásek, který jí připomínal, že to~ sen, a hlásek zmlkl. I Nyní procházela otcovými přepychovými síněmi, vzn~ se jako vánek s tou nádhernou lehkostí, která je možná jel snech. Před jejími snícími zraky se odehrávaly důvěrně zll4 scény. Viděla porcelánové dlaždice, na kterých si hrála už dítě a které nabývaly tisíce odstínů slonoviny. Fontány, ve rých se koupávala. Místnosti, v nichž laškovala se svýmí lencí - někdy se syny a dcerami ze šlechtických domů, ji s obyčejnými lidmi, které našla na náměstí.
Její sen náhle zastřela krátká temnota a ona zjistila, ž na své oblíbené terase. Pod sebou měla střechy všech pal~ vých věží kromě jedíné. Město dole se na slunci lesklo ji klenot a Nisu zaplavil pocít vděčného úžasu. Tohle všecl bylo její, palác, velké město, pustiny Faraa za zdí. Všechn náleželo. Cítila radost tak intenzívní, že se jí až zatočila hlava; ta vou lehkost, že ji vůbec nepřekvapilo, když rozpřáhla 11 a její rukávy se změnily v křídla. Vzlétla, stoupala nad městem, kroužila s neuvěřitelnou I kostí a půvabem.
Palác pod ní byl stále menší a menší, slunce pálilo silně ale ona dál stoupala, rychleji a rychleji, až se její křídla sa změnila v oheň a ona se stala nádhernou kometou.
Teprve nyní se jí zmocníl nepříjemný pocit - příliš poz~ Zjistila, že proletěla kolem slunce a jeho teplo už ji nehřejI Farao se změnil v zrnko písku ztracené v prázdnu.
Vzhlédla. Nad ní se klenul černý strop, rozpínal se ve stnnél oblouku, který neměl začátku aní konce. Pokusila se zpomalil zabránit tomu, aby se její křehké tělo rozpláclo o překáf ale stoupala stále výš.
Nakonec se v jinak ničím neporušeném povrchu stropu o~ jevil otvor. Pak poznala strašnou pravdu: uviděla, že její rodný svět je uvězněn ve velké láhvi - a ona prolétá jejím hrdlem.
Bylo zazátkované?
Začala se otírat o hladkou skleněnou stěnu, snažila se o ni brzdit, jak se hrdlo zužovalo a její tělo se k němu tisklo pevněji. Konečně se zastavila s rukama vztyčenýma nad hlavou a nohama zuřivě kopajícíma do stěn. Ne! křičela a žádný zvuk se neozýval. Snažila se dostat výš, marně zatínala prsty do skla.
Její křídla se trhala a bolelo to, strašně - ona však bolest igno~ rovala a drala se stále výš. Nakonec se jí přece jen podařilo kousek se posunout, pak ještě kousek. Vtom se jí zmocnil děsivý pocit, že stěny kolem ní se budou svírat stále víc a víc, až z ní vymáčknou všechen život. Zoufale napjala svaly v posledním pokusu o únik.
A vytáhla se na ústí hrdla láhve. Křečovitě se držela okraje a rozhližela se po hvězdnaté temnotě. Z jejích křídel zůstaly krvavé cáry bolesti, hvězdy byly chladné, necitelné ohně, neskutečně vzdálené.
Nisa byla vyděšená, ale byl to podivně radostný strach. V tu chvíli sí přála, aby se nikdy neprobudila.

RUlZ SEDĚL BEZ ímu~í po celý zbytek noci, ztracený v myšlenkách, jen malou částí vědomí hlídal okraj lesa. Nezdálo se mu, že by měli příliš velkou naději přežít, pokud zítra nedorazí k silnici a nezjistí, že po ni jezdí tvorové budlo velice důvěřiví nebo naivní. Kdo jiný by jim zastavil a vzal je? Až Corean dorazí, bude s sebou určitě mít mechanické vyhledávače nebo nějaké stopařské bestie - každý úspěšný otrokář tyhle prostředky běžně používal. Podle účinnosti toho, co nasadí, je dopadne zítra odpoledne nebo dalšího dne ráno - pokud se Ruizovi nepodaří opatřit rychlý odvoz někam daleko.
Ruiz vzhlédl skrze koruny stromů a uviděl zářící hvězdy.
Mezi nimi se leskly tečky orbitálních plošin Šardů. Kdyby se alespoň rozpršelo, zpomalilo by to případné stopaře.
Ať si s jejich situací lámal hlavu jakkoliv, nedokázal najít žádnou skulinku, kudy by z ní unikli. Mohl se pokusit přepadnout je ze zálohy: měl drátkovou pistolí. Jenomže Corean bt bezpochyby vybavena účinnějšimi zbraněmi. Pokud mocI sarský bojovník už dokončil své svlékání a byl s Corean, b: by to pro něj beznadějné, i kdyby byla otrokářka tak pošeti že by se k němu přiblížila na dostřel jeho drátkové pistole Ne, veškerá jejich naděje spočívala v tom, že najdou rycl odvoz - jinými slovy závisela na štěstí. Tato neoddisku(Q1 telná skutečnost ho přinutila vzteky zaskřípat zuby. Obvyl sice štěstí míval, ale vždycky dělal, co bylo v jeho silách, a se na to nemusel spoléhat.
Nikdy na štěstí nespoléhat: v tom bylo tajemství těch, kt ho měli. Jenomže teď mu nic jiného nezbývalo.
Když se korunami stromů začalo prodírat bledé světlo, Spi 10 několik velkých kapek, které okamžitě vsákly do žízni země lesa. Pak pršet přestalo.

Další kapitola